image
Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie > Pověsti - Chloumek

Pověsti

pověsti

 

 

 

 

Pověst

"O vzniku kostelíka svatého Václava na Chloumku"

 Nízké návrší prostírající se západně od Černožic je místo pro tenhle koutek Cech přímo posvátné. Jakýsi Říp obyvatel tohoto kraje. 0 jeho prastarém osídlení nesvědčí jen nálezy několika popelnicových polí z prvního tisíciletí před Kristem, ale i mnohá jeho jména, jež nacházíme ve stalých pramenech.

Ne vždy byl Chloumek Chloumkem.

Pradávní osídlenci, ale i mnozí dobyvatelé mu postupně přisoudili celou řadu jmen. A tak můžeme čístChlomek i Chlumek, Chlaumek i Chlomuk, dokonce i Glomuk.

A teprve dnes tedy snad nejkrásněji, nejlibozvučněji znějící název Chloumek.

Na jeho vrcholu starobylá svatyně zasvěcená svatému Václavovi, patronu české země. Bělobou do dálky svítící zvonice a stary"", nízkou kamennou zídkou obezděný krchov. I dnes - právě tak jako takřka před třemi tisíci lety - stále užívané pohřebiště.

Mělkým oupadem mezi Chloumkem a sousední Prašivkou procházela již před tisícem let obchodní stezkachlumecko-černožická. Nebyla stezkou hlavní, ale přesto velice důležitou. A v tichém oupadu mezi oběmakopci se pravděpodobně rozkládalo strážiště osazené několika strážnými, kteří střežili tuto zemskou bránu,mnohdy také kousek cesty doprovázeli kupce do nebezpečného pohraničního pralesa. Ten zde začínal. Stezka pak ve své lesnaté části k českým hranicím nebyla mnohdy příliš bezpečnou pro obchodníky se soumary naloženými od nás obilím, medem, voskem, plátnem, sladem i stříbrem. S karavanami putovali od nás ale též i otroci. Zpět se soumaři vraceli obtěžkáni jantarem, sobolinou, kořením i vzácným šafránem. 0 něco později pak i damaškem, zlatohlavem, jemnými sukny i chmelem z Polska.

To všechno v dobách mírových. I v obdobích, kdy harašily zbraně, měli strážní zemské brány své úkoly. Při vpádu nepřítele dávali smluvená rychlá znamení do vnitrozemí. V noci vysoko planoucím ohněm, ve dne pak daleko viditelnými kouřovými znameními. Vedle strážiště o něco níže v oupadu ležela drobná víska a na vrcholu Chloumku stála k vísce přináležející dřevěná kaplička. Tu podle pověsti zbudovali lidé v dobách, kdy tudy kráčel svatý Metoděj.

1. října 1110 se obyvatelé vísky v panice rozprchli do okolních hlubokých lesů. Stezkou sem totiž od hranic vpadli Polané. Ještě před jejich příchodem, takřka do poslední chvíle dokonale utajovaným, vyslali strážní ohňové signály a navíc vyrazil rychlý posel do Prahy na Vyšehrad s podrobnou zprávou pro knížete Vladislava.

Polané se nezastavili mezi Prašivkou a Chloumkem. A ačkoli byli po třídenním nesnadném a nebezpeč­ném pochodu pohraničními horami velice unaveni, vydali se hlouběji do vnitrozemí.

Zastavili se až u vsi Lučice na levém břehu řeky Cidliny. Nebyli u nás zdaleka popové. Vždyť polský panovník Boleslav 111. Křivoústý, jenž je i tentokráte vedl, se velice rád a ochotně vměšoval do vnitřních záležitostí státu zmítaného rodinnými sváry Přemyslovců.

Lidé usídlení v okolí Chloumku a Prašivky se převelice podivovali tomu, že tentokráte Polané nevypa­lovali vesnice a ani za sebou nenechávali stydnoucí těla osadníků. Pry' tomu bránil český nápadník kníže­cího vyšehradského stolce Přemyslovec Soběslav, který Polany požádal o pomoc právě proti vládnoucímu knížeti Vladislavovi.

Posel, ktery' zcela vyčerpán dorazil ke knížeti na Vyšehrad, našel Vladislava za hodovním stolem. Stále ještě hodokvasem bujaře slavil svátek svatého Václava. Dlouho a důkladně naši předkové slavívali. A tak trvalo ještě několik dlouhých dní, než hodovníci jen velice neradi pozapomněli na stoly prohýbající se pod plnými džbány medoviny a dali dohromady svá vojska.

Proto teprve takřka po týdnu stanuly proti sobě nepřátelské oddíly na protilehlých březích řeky Cidliny. Pod rouškou noci překročila obě vojska říčku, samozřejmě že na místech od sebe velice vzdálených. A tak se po ránu ocitla opět na březích protilehlých.

Polané na pravém břehu jaksi zapomněli na sliby dané před tažením přemyslovskému nápadníku na knížecí stolec a dali se do práce, která je od pradávna tak vlastní všem vojskům světa. Vyplenili a vydran­covali, co se vyplenit a vydrancovat dalo. Mnohé vesnice do poslední chalupy vypálili, obyvatele povraždili. Velikým obloukem se pak počali vracet zpět k hraničnímu hvozdu. Zkáza, zmar a hrůza jim kráčely v patách.

Obě vojska se konečně setkala poté, kdy Polané přebrodili říčku Trotinu. Snad někde poblíž Račic. Byli ve výhodě, neboť to byli oni, kdo si vybrali místo příhodné právě pro jejich způsob boje.

A tak nastalo ráno 8. října 1110.

Bitva se rozpoutala krvavá a krutá. Pro obě strany tehdy i významná. Neopomenul se o ní zmínit ani český kronikář Kosmas, ani polský Martin Gallus.

Zaútočit museli Češi. Jenže jejich útok byl proveden unáhleně, nepromyšleně a české vojsko postupovalo vpřed překotně v neuspořádaných houfcích. Nepomohla ani nadlidská obětavost udatného českého bojovní­ka Dětřiška. Ten se svými sto jezdci statečně dotíral na Polany. Jeho mužové se objevovali v nejsložitějších bojových situacích, ale nic naplat. Bitva se pozvolna měnila v masakr. České vojsko počalo vyklízet válečné pole. Nakonec se ústup změnil v panický úprk.

Tohle již nebyla svatováclavská hostina u knížete na vyšehradském hradišti, tohle byl boj na život a na smrt. Zatímco mnohým českým bojovníkům na bitevním poli s unikající krví unikaly poslední záchvěvy jejich životů, druzí se snažili život si zachránit.

Jeden z českých zemanů ve zmatku pyskem prchá z bojiště směrem k hraničnímu divokému hvozdu.Pozornosti Polanů však neunikl. Několik mužů opojených krví a bojem se vydalo za ním. Jsou mu v pa­tách.

Vnitřní hlasy uprchlíka nabádají - ten první - neotáčej se, druhý pak - otoč se. Otáčí se. A v divokém cvalu ho sráží z koně k zemi první mohutná haluz. Jeho oř, náhle lehounký, křepce uhání kopcem podél lesa.

Polané váhají jen chviličku. Koně ponechávají v péči jednoho ze spolubojovníků a vrhají se do hustého mlází.

Zeman v klopýtavém běhu mezi kmeny zajíkavě prosí Boha o pomoc. Cítí, že krvácí. Hodně krvácí. A tohle vědomí ho připravuje o další síly. Smrtelná úzkost jej počíná ochromovat. Praskot větví za ním sílí. Hrubé vojácké hlasy. V kořání mohutného stromu zahlédne otvor. Opuštěné doupě jezevce. Na víc mu síly nezbývají. Děj se vůle Páně. Ve vlahé temnotě dopadne ztěžka do pachu navlhlé hlíny.

„Svatý Václave, pomoz, pomoz. pomoz... zachraň mě, kostel ti postavím, zachraň, můžeš-li..," drmolí tichounce a mrákoty ho zvolna obestírají milosrdnou mdlobou.

Dusot nepřátel se přežene okolo a po chvíli zaniká kdesi nahoře ve stráni.

Dva dlouhé dny plenili Polané vísky v širokém okolí kolem Chloumku, doškové střechy vysílaly ohňová znamení široko daleko do noci. Výkřiky vražděných pronikaly do morku kostí. I Černožice - ano, určitě zde již byly, ne teprve až v roce 1197 - zřejmě lehly popelem také.

Dva dlouhé dny se neodvažuje náš uprchlík opustit jezevčí brloh, po dvou dnech, na smrt vysílen, vylézá ven a po stráni se pomalu pouští houštím nahoru. Kapličku Polané ze svého řádění vynechali, neválčilo se přece pro víru a příbytek Boží měli v uctivosti, víska u stážiště v zemské bráně však už jen pouze dout­nala.

Svůj slib zachráněny bojovník později splnil. Jím postavený kamenný kostelík byl zasvěcen tehdy nejoblíbenějšímu českému světci. svatému Václavovi.